Kolektivizace v Sovětském svazu
proces spojování drobných zemědělských farem do kolchozů v SSSR / From Wikipedia, the free encyclopedia
Kolektivizace v Sovětském svazu probíhala jako proces spojování drobných zemědělských farem do kolektivních družstev kolchozů nebo státních sovchozů. Rozhodnutí o kolektivizaci bylo vydáno na XV. sjezdu VKS (b) v roce 1927. Na většině území země probíhala v letech 1928 až 1937; nejintenzivněji v letech 1930 až 1933. V západních oblastech Ukrajiny, Běloruska a Moldavska, Estonsku, Lotyšsku a Litvě kolektivizace proběhla po jejich začlenění do SSSR v poválečném období v letech 1949–1950.
Oficiálním cílem bylo vytvoření socialistických výrobních vztahů na sovětském venkově, přeměna jednotlivých zemědělských výrobců malého rozsahu na velké produktivní podniky, což mělo doprovázet Stalinem zaváděnou politiku masivní industrializace země. Součástí kolektivizace byl masivní odliv finančních, materiálních a pracovních zdrojů ze zemědělského sektoru do průmyslu. Byla proto efektivním revolučním základem pro další rychlý růst průmyslu, zejména tím, že umožnila rychleji překonat jeho zaostalost.[1] Jednalo se však o velmi kontroverzní krok, který způsobil velké materiální, lidské i morální škody.[2] Kolektivizace byla na mnoha místech prosazována brutálním až nelidským způsobem, její odpůrci byli označení za tzv. kulaky a byli postaveni mimo zákon, deportováni nebo popraveni. V mnoha oblastech vedlo násilné odnímání zásob obilí k hladomoru, který si vyžádal velké množství obětí (odhady hovoří až 6 milionech). Rozvrat, který kolektivizace způsobila, na venkově těžce zasáhl tradiční komunity a hospodaření, které v konečném důsledku přestalo být efektivní. V poválečném období se ze SSSR, tradičního exportéra zemědělských produktů stal jejich importér.[3]