Východní katolické církve
souhrnné označení pro katolické církve sui iuris, které užívají některý z východních ritů / From Wikipedia, the free encyclopedia
Východní katolické církve nebo orientální katolické církve, nazývané také katolické církve východního obřadu, katolické církve východního ritu nebo prostě východní církve,[p 1] představují 23 východních křesťanských autonomních (sui iuris) partikulárních církví katolické církve, které jsou v plném společenství s papežem v Římě. Ačkoli se teologicky, liturgicky a historicky liší od latinské církve, jsou všechny v plném společenství s ní i mezi sebou navzájem. Východní katolíci jsou v katolické církvi výraznou menšinou; z 1,3 miliardy katolíků ve společenství s papežem je přibližně 18 milionů členů východních církví.
- Tento článek pojednává o východních církvích v plném společenství s katolickou církví. Další východní křesťanské církve viz Východní křesťanství.
Východní katolické církve | |
---|---|
Ve směru shora: Katedrála sv. Jiří ve Lvově, katedrála sv. Eliáše a sv. Řehoře Osvětitele v Bejrútu, katedrála Zesnutí Přesvaté Bohorodičky v Damašku | |
Úřední jazyk | koiné řečtina, syrština, hebrejština, aramejština, ge'ezština, koptština, klasická arménština, církevní slovanština a místní jazyky |
Klasifikace | Katolická církev |
Orientace | Východní křesťanství |
Svatá kniha | Bible (Septuaginta, Pešita) |
Teologie | Katolická a východní křesťanství |
Správa | Biskupové |
Struktura | Koinonia |
Papež | František |
Liturgie | Východní katolická |
Odděleny | V průběhu staletí různé autokefální církve pravoslavné, starobylé východní církve a východní církve |
Počet členů | 18 milionů[1] |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Většina východních katolických církví jsou skupiny, které v různých obdobích minulosti patřily k východní pravoslavné církvi, starobylým východním církvím nebo historické východní církvi; tyto církve prošly v průběhu dějin různými schizmaty. Východní katolické církve jsou společenství východních křesťanů, která se buď vrátila ke společenství s papežem, nebo v některých případech nikdy společenství nepřerušila. Uznání východních katolíků, kteří se vrátili do společenství, papežem bylo předmětem sporů v ekumenických vztazích s východními pravoslavnými a dalšími církvemi. V rámci východní katolické liturgie je zastoupeno pět historických liturgických tradic východního křesťanství, které tvoří alexandrijský obřad, arménský obřad, byzantský obřad, východosyrský obřad a západosyrský obřad,[2] v důsledku čehož se katolická církev skládá ze šesti liturgických obřadů, východních obřadů spolu s liturgickými obřady latinské církve. To občas vede k záměně liturgického slova „obřad“ a institucionálního slova „církev“.[3] Ačkoli některé teologické otázky rozdělují východní katolické církve od ostatních východních církví, které nejsou ve společenství s papežem, některé východní katolické jurisdikce připouštějí členy těchto církví k eucharistii a ostatním svátostem, jak to upravuje platné východní katolické kanonické právo.[p 2][4]
Plné společenství s římským biskupem představuje vzájemné svátostné sdílení mezi východními katolickými církvemi a latinskou církví, včetně eucharistického společenství a uznání papežské svrchovanosti. Vztahy mezi východními a latinskými církvemi upravují ustanovení latinského kanonického práva z roku 1983 a Kodexu kánonů východních církví z roku 1990. Historicky vedl tlak na přizpůsobení se normám západního křesťanství praktikovaného většinovou latinskou církví k určitému zásahu (latinizaci) u některých východních katolických tradic. Dokument Druhého vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum navázal na předchozí reformy a potvrdil právo východních katolíků zachovat si své odlišné liturgické zvyklosti, které odrážejí starobylou teologickou a duchovní praxi, jež se vyvinula v rámci východního křesťanství.[5]
Kodex kánonů východních církví, vyhlášený v roce 1990, byl prvním kodifikovaným souborem kanonického práva, jímž se východní katolické církve společně řídí, a nahradil řadu ad hoc papežských dokumentů vydaných v této oblasti koncem 20. století,[6] ačkoli každá církev má kromě toho také své vlastní vnitřní kánony a zákony. Členové východních katolických církví jsou povinni dodržovat normy své konkrétní církve týkající se slavení církevních svátků, uzavírání manželství a dalších zvyků. K pozoruhodným odlišným normám patří, že mnohé východní katolické církve pravidelně povolují svěcení ženatých mužů na kněze (i když ne na biskupy), na rozdíl od přísnějšího kněžského celibátu latinské církve. Kromě toho jsou východní katolíci, kteří usilují o uzavření manželství, podle kanonického práva povinni nechat si svazek požehnat knězem, i když se samotný sňatek koná ve farnosti latinské církve. Latinská církev naproti tomu umožňuje, aby jménem katolické církve svědčili manželský slib jak jáhni, tak kněží. Jak latinští, tak východní katolíci se však mohou svobodně účastnit katolické liturgie slavené v jakémkoli obřadu.[7]