Vzestup hladiny oceánů
From Wikipedia, the free encyclopedia
Měření přílivu ukazují, že současný globální vzestup mořské hladiny začal v polovině 19. století.[2] Proxy data ukazují, že i teplota povrchu oceánu mohla začít růst tou dobou.[3] Pod vzestupem hladiny oceánů se myslí eustatická změna – globální růst průměrné hladiny moří v důsledku změn celkového objemu (v důsledku teplotní roztažnosti a změny množství) vody v oceánech. Mírou eustatického růstu je globální střední hladina moře. Mezi lety 1900 a 2017 se celosvětově průměrná hladina moře zvýšila o 16-21 cm.[4] Přesnější údaje získané ze satelitních radarových měření ukazují zrychlující se vzestup o 7,5 cm[5] v letech 1993–2017, což představuje průměrnou rychlost 31 mm za desetiletí. Klimatologové očekávají, že se toto tempo bude v průběhu 21. století dále zrychlovat, přičemž podle nejnovějších měření v současnosti hladina moří stoupá o 3,6 mm ročně.[6][7]
Už od roku 1900 převažoval vliv tání ledu nad tepelnými jevy při zvyšování hladiny oceánů.[8] V letech 1993–2018 se tepelná roztažnost vody podílela na zvyšování hladiny moří 42 % (méně než polovina), tání ledovců mírného pásma 21 %, Grónska 15 % a Antarktidy 8 %.[5] I v budoucnu se očekává, že bude převažovat vliv tání pevninských ledovců nad vlivem ohřívání oceánů.[9]
Předpovídat budoucí vývoj hladiny moří je náročné vzhledem ke složitosti mnoha aspektů klimatického systému a časovému zpoždění reakcí mořské hladiny na změny teploty na Zemi. Vzhledem k tomu, že výzkum klimatu v oblasti minulých a současných hladin moří vede ke zdokonalování počítačových modelů, prognózy se neustále zvyšují. V roce 2007 Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) předpokládal do roku 2099 zvýšení hladiny o 60 cm,[10] ale ve své zprávě z roku 2014 zvýšil nejvyšší odhad na přibližně 90 cm.[11] Řada pozdějších studií dospěla k závěru, že vzestup hladiny světového oceánu v tomto století o 200–270 cm je „fyzikálně pravděpodobný“.[5][12][13] Podle konzervativního odhadu dlouhodobých prognóz každý stupeň Celsia zvýšení teploty vyvolá vzestup mořské hladiny o přibližně 2,3 metru po dobu dvou tisíciletí (2 000 let): příklad klimatické setrvačnosti.[4] V únoru 2021 vyšel v časopise Ocean Science článek, který naznačuje, že minulé prognózy globálního vzestupu mořské hladiny do roku 2100 uváděné IPCC byly pravděpodobně konzervativní a že mořská hladina stoupne více, než se dříve očekávalo.[14]
Hladina moří se nezvýší všude na Zemi rovnoměrně a v některých lokalitách, například v Arktidě, dokonce mírně poklesne.[15] Mezi místní faktory patří tektonické vlivy a poklesy pevniny, příliv a odliv, mořské proudy a bouře. Zvýšení hladiny moří může výrazně ovlivnit lidskou populaci v pobřežních a ostrovních oblastech.[16] Při oteplení o několik stupňů trvajícím po tisíciletí se očekávají rozsáhlé záplavy pobřežních oblastí.[17] Dalšími důsledky jsou vyšší přívaly bouří a nebezpečnější tsunami, vysídlení obyvatelstva, ztráta a degradace zemědělské půdy a škody ve městech.[18][19][20] Ovlivněno bude také přírodní prostředí, jako jsou mořské ekosystémy, kde ryby, ptáci a rostliny ztratí část svého životního prostředí.[21]
Společnosti se mohou zvyšování mořské hladiny přizpůsobit třemi různými způsoby: zavést řízený ústup, přizpůsobit se změnám v pobřežních oblastech nebo se proti zvyšování mořské hladiny chránit pomocí tvrdých stavebních postupů, jako jsou mořské zdi, nebo měkkých přístupů, jako je obnova dun a posilování pláží. Někdy jdou tyto adaptační strategie ruku v ruce, jindy je však třeba volit mezi různými strategiemi.[22] V případě některých lidských prostředí, jako jsou tzv. potápějící se města, může být adaptace na zvyšování mořské hladiny umocněna dalšími environmentálními problémy, jako je například pokles hladiny. Přírodní ekosystémy se obvykle přizpůsobují stoupající hladině moře tím, že se přesunou do vnitrozemí; nemusí to však být vždy možné kvůli přírodním nebo umělým překážkám.[23]