Vtělení (křesťanství)
From Wikipedia, the free encyclopedia
V křesťanské teologii znamená vtělení (lat. incarnatio) víru, že preexistující božská osoba Ježíše Krista, Bůh Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice a věčně zrozený Logos (řecky koiné – „slovo“), přijala lidskou přirozenost a „stala se tělem“[1] tím, že byla počata v lůně ženy, Panny Marie, známé také jako Theotokos (řecky „Bohorodička“ nebo „Matka Boží“). Učení o vtělení pak znamená, že Ježíš byl zároveň plně Bohem i plně člověkem – dvě přirozenosti v jedné osobě.[2]
- Obecnější význam viz: Vtělení
Při vtělení, jak je tradičně definováno církvemi, které se hlásí k Chalcedonskému koncilu, se božská přirozenost Syna spojila, ale nesměšovala s lidskou přirozeností[3] v jedné božské osobě, Ježíši, který byl „pravým Bohem i pravým člověkem“. To je ústředním bodem tradiční víry, kterou zastává většina křesťanů. V průběhu staletí se objevovaly alternativní názory na toto téma (viz ebionité a evangelium Hebrejců), ale všechny byly nicejským křesťanstvím odmítnuty.
Vtělení se připomíná a slaví každoročně o Vánocích a lze se zmínit také o svátek Zvěstování. O Vánocích a Zvěstování se slaví „různé aspekty tajemství vtělení“.[4]