Středověké město
From Wikipedia, the free encyclopedia
Středověká města vznikala především v místech, kde i v době kočovných kmenů bylo zajímavé se na chvíli pozdržet. Tedy v místě brodů říčního meandru na obchodních stezkách, v místě soutoků řek nebo alespoň řeky a potoka, na strategických místech s výhledem do krajiny a také u dolů rud či na místě, kde byly k dispozici suroviny např. kamenná sůl nebo křemen na výrobu skla. Později se města formovala u klášterů, u hradů nebo na zeleném drnu, tj. na nově vybraném místě, na kterém ještě žádné město nebylo a nacházel se zde jen les nebo louka. Spolu se vznikem měst se objevila i nová vrstva společnosti: měšťané. Na území dnešní České republiky se podíleli na stavbě měst často též němečtí kolonisté.[1]
Středověké město nebylo vystavěno z kamenů, ale především z lidí, z jeho obyvatel. Tuto myšlenku převzali středověcí klerici od sv. Augustina a dalších církevních Otců, kteří si ji sami vypůjčili u řeckých a římských filozofů, u Aristotela a také u Cicera.[2] Dějiny města jsou v první řadě dějinami lidí a společnosti. Historie středověkého města vznikala ze vzájemného prolínání skutečného a imaginárního obrazu města, jež obyvatelé a jejich páni ve svých představách spatřovali, promýšleli i prociťovali. Vnímání ekonomických, společenských a politických vztahů ve městě bylo hluboce prostoupeno obrazy a symboly, které měšťanům nabízeli, a někdy až vnucující, klerici, intelektuálové, kazatelé, urbanisté a prostřednictvím uměleckých děl také jejich tvůrci a mecenáši.
Město se v době rozkvětu v 10. až 13. století stejně jako v době krize ve 14.–15. století lišilo od svého okolí, s nímž však muselo žít v symbióze a s nímž se také vyvíjelo po stránce materiální (technologické a ekonomické), sociální, politické, náboženské, morální a kulturní. Pokud se město mění, mění se jako celek, jako živá bytost. Ve městě byli obyvatelé také rozděleni. Nejbohatšími z městských obyvatel byli obchodníci, kteří si zde stavěli honosné domy. Početnější a chudší skupinou byli řemeslníci (např. kováři, truhláři, obuvníci, krejčí). Ti vlastnili chudší příbytky s krámy a dílnami. Městskou nemajetnou chudinu tvořili tovaryši a učedníci (pomáhali řemeslníkům), dělníci, kteří pracovali většinou na stavbách, a žebráci.