Slezština (lechický jazyk)
západoslovanský jazyk používaný v Horním Slezsku / From Wikipedia, the free encyclopedia
Slezština je západoslovanský jazyk používaný v Horním Slezsku, v současnosti menšinově. Patří k lechické větvi stejně jako polština a kašubština, vykazuje však mnoho společných rysů s češtinou či slovenštinou a zejména v oblasti slovní zásoby a syntaxe je silně poznamenána německými vlivy.
Slezština (ślůnsko godka / ślōnskŏ gŏdka) | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Rozšíření | Polsko: Slezské vojvodství Opolské vojvodství Česko: Moravskoslezský kraj Německo, Spojené státy (Texas) |
Počet mluvčích | kolem 500 tisíc |
Klasifikace | |
Písmo | Latinka |
Postavení | |
Regulátor | Rada slezského jazyka (Rada Ślōnskigo Jynzyka) |
Úřední jazyk | není úředním |
Kódy | |
ISO 639-1 | není |
ISO 639-2 | není |
ISO 639-3 | szl |
Ethnologue | szl |
Wikipedie | |
szl.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Status slezštiny je sporný. Ve 20. století ji většina jazykovědců řadila mezi dialekty polštiny a demografické změny po druhé světové válce, jakož i asimilační politika státu, se negativně odrazily na vitalitě jazyka.[1] Současná běžně mluvená podoba kolísá od „čisté“ slezštiny, která je pro Poláky méně srozumitelná než slovenština pro Čechy, přes jazyk smíšeného typu po regionálně zabarvenou polštinu s určitým přízvukem a specifickou slovní zásobou (pak se dá slezština považovat za dialekt polského jazyka).[2] V Česku se slezština používá zejména na západním Těšínsku, kde je silně ovlivňována češtinou a samotnými uživateli nejčastěji označována jako ponašymu.[3]
Ve 21. století zesílily snahy o kodifikaci spisovné slezštiny a nastal rozmach slezsky psané literatury, slezština se též stále více začala objevovat na internetu a ve veřejném prostoru.[4][5][6][7] Při sčítání lidu v roce 2021 se k ní jako obcovací řeči (jako jediné anebo společně s polštinou) přihlásilo 457,9 tisíc obyvatel Polska[8], pro české území podrobné údaje nejsou dostupné, protože deklarace slezského mateřského jazyka byly sčítány spolu s češtinou. Otázka uznání slezštiny menšinovým jazykem je zejména v Polsku dlouhodobě předmětem politického sporu, který částečně souvisí s problematikou slezské národnosti a požadavků na autonomii Horního Slezska. V roce 2019 polský parlament počtvrté zamítl poslanecký návrh zákona na přiznání slezštině statutu regionálního jazyka, další návrh byl podán v únoru 2020.[9][10] O uznání jazyka na regionální úrovni usilovala v roce 2024 vláda Donalda Tuska.[11] Zákon, který jazyk jako regionální uznává, prošel v polském Sejmu v dubnu 2024.[12]
Podle klasifikace Alfreda Zaręby, autora Jazykového atlasu Slezska (Atlas językowy Śląska, 1969–1996), se tradiční slezština dělí na deset nářečních skupin: kluczborskou, opolskou, nemodlínskou, prudníckou, hlivickou, hlivicko-opolského pomezí, slezsko-malopolského pomezí, těšínskou, jablunkovskou a slezsko-lašského pomezí.[13] Alternativní členění navrhl Stanisław Bąk, jenž vymezil osm nářečních skupin: dolnoslezskou, opolskou, strzeleckou, nemodlínskou, hornohlohovskou, hlivickou, těšínskou a slezsko-malopolského pomezí.[14] S ohledem na současnou sociolingvistickou situaci se hovoří o třech základních interdialektech slezského jazyka: severozápadním (opolském), centrálním (v katovické a rybnické konurbaci a přilehlých oblastech tzv. průmyslového Horního Slezska) a jižním (na Těšínsku).[15][16] Někteří považují za součást slezštiny rovněž lašská nářečí, která však patří již k česko-slovenské větvi.[17] Slezština se též částečně používá mezi hornoslezskými emigranty v Německu a ve Spojených státech, kde existuje její zvláštní varianta: texaská slezština.