Samozvaný rytířský řád
From Wikipedia, the free encyclopedia
Samozvaný rytířský řád (anglicky self-styled order, francouzsky ordre de fantaisie) je organizace, která se sama vydává za rytířský řád, ačkoliv jím podle mezinárodního práva[ujasnit] není.[zdroj?] Toto označení samo o sobě neznamená, že organizace byla založena za účelem podvodu. Některé samozvané rytířské řády byly založeny s úmyslem zakladatele obohatit se, jiné jsou skutečnými dobročinnými organizacemi.
Původní rytířské řády byly církevními bratrstvy řídícími se určitou řeholí (většina z nich původně sv. Benedikta, později sv. Augustina). Řada z nich (templáři, johanité, němečtí rytíři) navíc disponovala rozsáhlými privilegii, která tyto řády vyjímala z kompetence panovníků, na jejichž území sídlily, případně jejich práva vůči těmto řádům významně omezovala. Některé z rytířských řádů později získaly samostatné území (johanité Rhodos a následně Maltu, němečtí rytíři řádový stát v Pobaltí), o které ale roku 1798 resp. 1525 přišly.
Současná definice rytířského řádu je velmi obtížná. Obvykle se uvádí, že pravý rytířský řád musí mít fons honorum, tedy zakladatele a patrona, kterým je suverénní panovník.[1][chybí lepší zdroj] Tato teorie ale nebere v úvahu fakt, že mnoho řádů existuje jako de facto soukromé společenství. Takovou situaci můžeme vysledovat v několika vlnách, které většinou souvisely s pohlcením menších území větším celkem (např. sjednocení Itálie), nebo v důsledku nahrazení monarchie republikou (Portugalsko, Rakousko-Uhersko či Německo). V takovém případě některé z řádů zanikly, jiné zůstaly zachovány (ale pouze jako řády rodinné), jiné byly dokonce rodinami nově vytvořeny. Jejich právní status je problematický a velmi často mají charakter spolků. U pretendentů, tedy hlav rodin, které již nevládnou, je dle mezinárodního práva možné, aby byly patrony již existujících rytířských řádů,[zdroj?] nicméně právo zakládat nové rytířské řády je sporné. Tedy žádná soukromá osoba či soukromé společenství osob nemůže podle mezinárodního práva založit rytířský řád.[zdroj?]
Ohledně katolické církve existují v současnosti dva subjekty se státní suverenitou. První představuje papežství, resp. Vatikán se státní nespornou suverenitou od roku 1929 (Lateránské smlouvy), druhou Řád maltézských rytířů (od roku 1822 výnosem kongresu ve Veroně).[2] Z jejich právního postavení také vyplývá prestiž jimi udílených řádů, které mají charakter státních vyznamenání.
Katolická arcibiskupství, biskupství a církevní řády suverenitou nedisponují a řády tedy udílet nemohou. Východní (pravoslavná) církev byla tradičně podřízena světské moci a otevřenou otázkou je právní postavení Jeruzalémského a Konstantinopolského patriarchátu (vzhledem k jisté omezené suverenitě pod tureckou nadvládou). Přesto řada východních patriarchátů a arcibiskupství skutečně řády udílí (dokonce i tzv. rytířské). Ty ale vzhledem k jejich právnímu postavení mají charakter církevních vyznamenání.[3]
Pro posuzování legitimity rytířských řádů vypracovala Mezinárodní stálá komise pro rytířské řády[ujasnit] standardní kritéria, podle nichž zařazuje řády do Registru rytířských řádů. Samozvané řády sdílejí řadu společných charakteristik. Velmi často jsou vedeny falešnými šlechtici, podvodnými pretendenty či Episcopi vagantes (biskupy bez církví). Také často proklamují návaznost na řády, které zanikly již před staletími. Velmi oblíbené je proklamování návaznosti na templáře (rozpuštěné 1312) či na maltézské rytíře (existuje pět pravých řádů, ale desítky falešných).[4] V řadě států, například ve Francii[5] a Itálii[6], je samotná činnost samozvaných rytířských řádů trestným činem.