Ozonová vrstva
část stratosféry absorbující velkou část UV záření ze Slunce / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ozonová vrstva je část stratosféry ve výšce 15 až 35 km nad zemským povrchem, v níž se nachází značně zvýšený poměr ozonu vůči běžnému dvouatomovému kyslíku. Hraje mimořádně významnou roli pro pozemský život, neboť chrání planetu před ultrafialovým zářením.
Zvýšený poměr ozonu znamená pouhých několik částic v milionu, což je mnohem více, než kolik je ozonu v přízemních vrstvách, ale stále velmi málo v porovnání s hlavními složkami atmosféry. Ozonovou vrstvu objevili roku 1913 francouzští fyzikové Charles Fabry a Henri Buisson. Její vlastnosti podrobně prozkoumal britský meteorolog Gordon Dobson, který také vyvinul jednoduchý spektrofotometr, kterým lze měřit stratosférický ozon z povrchu Země. Mezi roky 1928 a 1958 Dobson založil celosvětovou síť stanic monitorujících ozon, která funguje dodnes. Mírou množství ozonu ve sloupci nad povrchem je dobsonova jednotka, pojmenovaná právě po Dobsonovi. Tato jednotka je ekvivalentu 1 mikrometru, tedy 1 D.J. = 1 mikrometr vysoká vrstva ozónu. Neovlivněná ozónová vrstva se tedy nachází vždy v intervalu stovek (+220) dobsnových jednotek.
Například pozorování na stanici Belsk (okres Grójec) od počátku záznamů roku 1963 ukazují na pokles ozonové vrstvy v zimě.[1] Měření na Mauna Loa nevykazují žádný trend.[2]
Oblast ztenčení vrstvy ozónu, kde je ozónová vrstva výrazně oslabená, tedy hodnota ozónu vyskytující se pod 220 dobsonových jednotek, se označuje jako díra. Ozónová díra se v současné době nachází hlavně na pólech planety (majoritní výskyt je na jižním pólu).