Národní identita
From Wikipedia, the free encyclopedia
Národní identita označuje pocit příslušnosti a ztotožnění jednotlivce s určitým národem nebo více národy. Vychází z konceptu národa a je jednou z kolektivních sociálních identit.[1] Jde o vnímání národa jako soudržné skupiny lidí reprezentované charakteristickými tradicemi, kulturou, jazykem, historií či územím. Národní identita může označovat subjektivní pocit sounáležitosti jedince se skupinou, národem, bez ohledu na jeho právní status občanství, nebo jeho etnickou příslušnost. Národní identita může být shodná s národním státem, není to však nutností.
V současných studiích je národní identita chápána jako vztah mezi interními a externími silami, jež se vztahují k danému státu. Preferovaná reputace národa v mezinárodní sféře,[pozn. 1] která je reflektována ve více či méně konsensuálním vnímání ostatních zemí, patří mezi nejvíce kritické externí síly.[2]
Dále podle teorie globálního názoru (anglicky Global Opinion Theory) myšlenka národní identity vychází částečně ze vztahu mezi sebepojetím národa (Selbstbild) a představě národa o image sebe samého v očích vnějšího světa.[2]
Rozšíření konceptu národní identity bývá spojováno s šířením tisku a gramotnosti z důvodu nárůstu zájmu o dění mimo hranice vlastní komunity.[3] Budování národní identity bývá propojováno spíše s tlakem shora, řízeným úsilím vzdělané elity, oproti sociální identitě, která je formována skrze pocit sounáležitosti se sociální třídou, jejímž zdrojem byl tlak neprivilegovaných mas. V obou případech jde o způsob propojení široké masy lidí, v rámci které nemají šanci se všichni navzájem znát, jejíž jednotlivci byly v důsledku společenských změn vytrženy ze sounáležitosti s jinými sociálně funkčními skupinami (cechy, gildy, stavy, obce, církve apod.).[4] Formování národního uvědomění a posléze i národní identity bývá propojeno s vymezením vůči jinému národu.