Medonosná rostlina
From Wikipedia, the free encyclopedia
Medonosné rostliny je vžitý, avšak nepřesný výraz pro rostliny, které poskytují včelám a jinému opylujícímu hmyzu dostatek zdrojů pro výživu a případně i tvorbu medu (hotový med rostliny neprodukují). Těmito zdroji jsou především pyl sloužící pro výživu, nektar či sladká medovice jako energetický zdroj a surovina pro výrobu medu; dalšími mohou být např. pryskyřice či olejnaté látky pro výrobu propolisu. Vzhledem k významu těchto rostlin pro včelařství jsou také nazývány rostliny včelařské; mnohé z nich však využívají i živočichové netvořící med využitelný člověkem, kteří přitom coby opylovači (nejenom) kulturních plodin mohou být stejně efektivní či dokonce efektivnější než domestikovaná včela medonosná: jedná se především o čmeláky, samotářské včely a pestřenky.[1] Živí se na nich pochopitelně ale i další druhy blanokřídlého a jiného hmyzu, brouci nebo motýli; v Jižní Americe opylují některé květy ptáci (kolibříci) a v Austrálii letouni (kaloni).
Rostliny poskytující pyl či nektar, někdy obojí, jsou obvykle krytosemenné hmyzosnubné (entomofilní); pyl však hmyz může sbírat i na rostlinách větrosnubných (anemogamních). Rostliny mají jako lákadlo pro hmyz v květech připravený nektar, který vábí hmyz svou vůní, a přebytek pylu. Lákají hmyz do svých květů za účelem přenosu svého pylu na svou bliznu – rostliny samosprašné (autogamní), nebo cizího pylu na svou bliznu – rostliny cizosprašné (allogamní).
Pořadí významnosti jednotlivých druhů medonosných rostlin pro tvorbu medu nelze stanovit. Při hodnocení významu jde jednak o čistou produkci nektaru, jednak o jeho cukernatost; dalšími faktory jsou množství a výživná hodnota pylu a v neposlední řadě též fenologie rostliny, tedy čas, kdy své produkty hmyzu poskytuje. Například krokus nemá mnoho pylu ani nektaru a nekvete v hojném počtu, podobně lískový pyl není příliš výživný, je však důležitý tím, že bývá v předjaří a časném jaře první potravou včel. A břečťan popínavý nebo nepříjemný plevel zlatobýl zase kvetou v pozdním létě, kdy většina jiných medonosných rostlin je již odkvetlá.
Nejdůležitější středoevropské medonosné rostliny zajišťující hlavní letní snůšku včel jsou řepka, maliník, akát, jetel, vojtěška a slunečnice; další mají význam pro snůšku zahajovací (v brzkém jaře, při obnově společenstva po zimním období) nebo podzimní (pro tvorbu zásob a vychování přezimující generace).[2][3]