Mýtus dýky v zádech
From Wikipedia, the free encyclopedia
Mýtus dýky v zádech, německy Dolchstoßlegende, byla pravicově-konzervativní a antisemtická konspirační teorie, která zodpovědnost za prohru Německa v první světové válce přenášela z německé armády na civilisty v zázemí, zrádce německého národa. Spolu s podmínkami versailleského míru živila pocit křivdy a touhy po revizi mírového uspořádání a stala se základní součástí ideologie nacismu.
Podle teorie by armáda na bojištích nikdy neprohrála, kdyby ji nezradili civilisté v zázemí, zejména republikáni, kteří svrhli dynastii Hohenzollernů během listopadové revoluce roku 1918, a kteří 11. listopadu 1918 podepsali příměří. Extrémnější síly, jako nacisté, ji od začátku rozpracovávali jako antisemitskou, neboť „listopadové zrádce“ definovali jako „marxisty, Židy a kulturní bolševiky“. Celý systém Výmarské republiky (tedy demokratický systém) pak označovali za produkt této národní zrady a symbol německého ponížení. Velká část střední třídy mýtus kudly v zádech přijímala jako úlevný, protože porážka ve válce s dávným nepřítelem Francií byla pro ni nesmírně frustrující (revanšismus).
Historici však představu, že Německo prohrálo válku v zázemí, odmítli. Ačkoli Francie byla válkou podobně zdecimována jako Německo a sotva by se zmohla na invazi na německé území, mýtus podle nich nebere v úvahu vstup Spojených států do války a jejich mimořádné a dosud válkou nevyčerpané zdroje.[1] Stejně tak pomíjí fakt, že spojenci Německa – Osmanská říše a Rakousko-Uhersko – se zhroutili a nechtěli dále bojovat. Německo vedlo válku útočnou a nikoli obrannou - na konci roku 1918 prohrálo, protože vyčerpalo své zdroje, aniž mohlo dosáhnout svých útočných cílů, bez ohledu na to, že francouzská armáda by asi nedobyla německé území, kdyby o to usilovala.