Lužická srbština
dva západoslovanské jazyky, kterými hovoří Lužičtí Srbové / From Wikipedia, the free encyclopedia
Lužická srbština nebo též lužičtina je všeobecné pojmenování pro příbuzné západoslovanské jazyky používané Lužickými Srby na území německé Lužice, tj. ve východním Sasku a v jihovýchodním Braniborsku.
Lužická srbština | |
---|---|
Počet mluvčích | 20 000 až 30 000 |
Klasifikace | |
Písmo | Latinka |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | Sasko a Braniborsko (Lužickosrbská oblast osídlení) |
Kódy | |
ISO 639-1 | není |
ISO 639-2 | wen; hsb, dsb (T) |
ISO 639-3 | wen; hsb, dsb |
Ethnologue | hsb, dsb wen; hsb, dsb |
Wikipedie | |
hsb.wikipedia.org - hornolužická srbština, dsb.wikipedia.org - dolnolužická srbština | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lužická srbština se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, kteří vymřeli asi v 10. století, avšak zachovaly se prameny pro přepis a rekonstrukci jejich jazyka. Lužice patřila k Zemím koruny České, ztracena byla definitivně až v roce 1814 po vídeňském kongresu. V současné době jsou Lužičtí Srbové výrazně asimilováni, někteří z nich si však uchovávají jazyk i kulturní tradice.
Po roce 1990 se stala lužická srbština úředním jazykem v některých oblastech Německa, zejména v okolí města Budyšín (lužickosrbsky Budyšin, německy Bautzen), a vyučuje se i na místních školách. Lužičtí Srbové také prožívají jakési „národní obrození“, kdy ti z nich, kteří byli vychovávání pouze německy, mají nyní široké možnosti se jazyk svých předků naučit, a ožívají i jejich národní tradice. Většina Lužických Srbů dnes ovládá lužickou srbštinu (jako jazyk pro domácí komunikaci) i němčinu (většinou v práci, při styku s úřady ap.). Z jazykovědného hlediska rozeznáváme lužickou srbštinu horní a dolní:
- hornolužická srbština (též hornolužičtina, horní lužická srbština)
- dolnolužická srbština (též dolnolužičtina, dolní lužická srbština)