Komunikace v kyberprostoru
From Wikipedia, the free encyclopedia
Komunikace v kyberprostoru je takový typ interpersonální komunikace, jejímž hlavním atributem je nepřímý kontakt. Může probíhat mezi dvěma individui i masově. Dělí se na synchronní a asynchronní - rozdělení se váže k časové prodlevě mezi dvěma zprávami. Synchronní komunikace probíhá v témže místě a témže čase, je okamžitá, lze na ni rychle reagovat. Typickým příkladem synchronní komunikace je telefonování, chat nebo Skype. Asynchronní komunikace probíhá na stejném místě ale v různém čase, účastníci diskuze nereagují na své příspěvky okamžitě, často ale rozvitěji. Mezi asynchronní komunikaci můžeme zařadit e-mail či diskusní fóra.[1]
![ikona](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2c/Broom_icon.svg/48px-Broom_icon.svg.png)
Tento typ komunikace s sebou nese mnohé nevýhody - umožňuje vytvářet falešné identity, klamat svůj protějšek nebo manipulovat. Sociolog Elihu Katz formuloval tento problém takto: “Psát na klávesnici neznamená být člověkem, být v kyberprostoru neznamená být reálný. Všechno je to jen předstírání a odcizení a ubohá náhražka reality.”[2] V rozporu s tímto tvrzením je výzkum z let 1995-2000, který ukázal, že virtuální komunikace naopak poskytuje nové možnosti, jak se dohodnout na reálné interakci, což má za následek vyšší frekvenci telefonátů, ale i osobních schůzek.[3]
Je důležité zmínit disinhibiční efekt, který se charakterizuje změnou ve způsobu chování a komunikace jedinců v kyberprostoru, především pak v internetovém prostředí. Na rozdíl od interakce v reálném světě, se disinhibované chování převážně liší tím, že jedinec tzv. odkládá zábrany, ať už podvědomě či vědomě, pozitivně či negativně. Podle J. Sulera se za faktory způsobující tento typ chování považují anonymita, neviditelnost, asynchronicita, solipsistická introjekce, disociativní představivost a minimalizace autority.[4]
Ačkoli je kyberprostor virtuálním, a tedy neskutečným prostředím, někteří lidé mohou při pohybu v něm nabývat pocitu, že je tomu jinak - vzniká tedy tzv. "psychologický prostor", umocněn navíc skutečností, že se na internetu často používají pojmy připomínající reálný svět - např. chatovací místnost.[5]
Možnosti komunikace v kyberprostoru jsou značně omezené - člověk má obvykle možnost přenášet pouze text, případně obrázky. Vůně, chutě a doteky jsou nepřenosné. Omezenost internetového jazyka vede např. k používání emotikon, jejichž prostřednictvím se lidé snaží nahradit výraz v obličeji či tón hlasu, který by jinak použili při komunikaci tváří v tvář. Neexistuje žádný univerzální vzorec pro jejich interpretaci, a tak si je každý příjemce vlastně vykládá po svém. Jedním ze specifik internetového jazyka je však i používání zkratek, způsobené snahou o časovou úsporu (např. mmt, btw), a často také gramaticky či stylisticky nesprávná formulace vět.[5]
V kyberprostoru může docházet k tzv. sociální mnohočetnosti, tedy k situaci, kdy komunikujeme s větším množstvím lidí, kteří o sobě navzájem nevědí. Vše, co bylo "řečeno" během virtuálních konverzací, je možno trvale zaznamenat.[5]
Navzdory nesporným výhodám, které virtuální komunikace poskytuje, míněno teď především časovou úsporu, pro většinu formálních (obchodní jednání) i neformálních (rodinná oslava) setkání se stále upřednostňuje fyzická interakce. Tento jev byl pojmenován naléhavou potřebou fyzické blízkosti[3] , jelikož ta poskytuje o druhých mnohem více informací. Podle sociologů Deidreho Bodena a Harveyho Molotcha nám fyzická přítomnost umožňuje přístup k té části těla, která ,nikdy nelže’, totiž k očím, ,oknům do duše’.[3]