Expresionismus (literatura)
literární hnutí / From Wikipedia, the free encyclopedia
Expresionismus je v literatuře jedním z nejvýraznějších proudů avantgardy. Někteří badatelé jej nicméně vnímají jako samostatný směr, který má k avantgardě pouze blízko.[1] Literární expresionismus se rozvíjel zejména v letech 1910–1925 jako součást expresionismu coby obecnějšího duchovního směru. Důraz byl kladen na výraz lidské psychiky, což se projevilo narušením jazykové logiky a struktury textů. Často se objevovaly složeniny a neologismy, v poezii posílila úloha rytmu, potlačena naopak byla syntax a rým, někdy také motivika. Expresionističtí autoři se někdy vyznačovali sklony k eschatologickému myšlení a mesiánství, politicky se projevovali vzdorem vůči konzervativním měšťanským elitám, především v Německém císařství, a aktivismem až anarchistickým.[2]
Ludvík Kundera uvedl, že expresionismus je jen velmi nesnadno definovatelný, neboť nebyly napsány žádné závazné manifesty, avšak jeho reprezentantů je neobyčejně mnoho. V Německu mezi lety 1910 a 1920 existovalo 100 expresionistických časopisů, vyšlo mimo jiné 24 antologií, 20 sborníků a almanachů a tisíce knih v celkem 30 edicích.[3] Expresionistickou poezii psali v Německu Georg Heym, Gottfried Benn, Jakob van Hoddis nebo August Stramm, v Rakousku Georg Trakl.[4] Přiřazení prozaika Franze Kafky k tomuto směru je sporné, neboť se k expresionistickým skupinám přímo nehlásil, ačkoliv jeho přátelé Max Brod a Franz Werfel expresionistické texty psali. Úspěšným prozaikem se stal také Alfred Döblin.[5] Značně oblíbené bylo expresionistické drama a jeho tvůrcové jako Carl Sternheim a Georg Kaiser.[6]
V českém prostředí je literární expresionismus spojen zejména s brněnskou Literární skupinou (Lev Blatný, František Götz a další), která se ke směru otevřeně přihlásila. Chápeme-li však expresionismus literární reakce na krizi racionalismu a pocity blíží se katastrofy, ne nutně programové, pak je možné k českému expresionismu řadit Jakuba Demla, Richarda Weinera, Ladislava Klímu či Jaroslava Haška, popřípadě také Karla Matěje Čapka-Choda, Vladislava Vančuru, Jaroslava Durycha, Bohuslava Reynka. Kromě toho měli k expresionismu blízko také Karel Čapek a Josef Čapek. Vymezíme-li expresionismus přísněji, jako programové hnutí, je možné jeho projevy v české literatuře možné chápat také jako pouhé epigonské ohlasy německojazyčné tvorby, jak to popsala germanistka Ingeborg Fialová.[7]