Volyňský masakr
masakr civilního obyvatelstva / From Wikipedia, the free encyclopedia
Volyňský masakr[1] (polsky Rzeź wołyńska nebo Tragedia Wołynia; ukrajinsky Волинська трагедія, Volynska trahedija) je označení pro masové vraždy (etnické čistky a genocidu)[2] páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, tehdy spadající do nacistickým Německem okupovaného území předválečného Polska, nyní západní část Ukrajiny. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pojmenované po Stepanovi Banderovi (proto také UPA-B byli zváni banderovci), s aktivní podporou místního ukrajinského obyvatelstva, přičemž namířeny byly především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině, polské Zemské armádě a polským praporům Schutzmannschaft (107. a 202.).[3][4] Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi; vražděni byli však i Ukrajinci nesouhlasící s politikou OUN-UPA a lidé levicového smýšlení, hlavně ukrajinští a polští komunisté. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují,[5] že bylo zavražděno asi 50–60 000 Poláků a 2–3 000 Ukrajinců.[6][7][8][9] (Ukrajinské oběti částečně také padají na vrub obranným akcím oddílů polské Zemské armády, jejíž některé oddíly, zejména ty, v nichž sloužili rodinní příslušníci povražděných, se vzdor rozkazům nejvyššího velení v omezeném měřítku mstily na ukrajinském civilním obyvatelstvu.) V roce 1942 německá okupační správa na Volyni evidovala 306 000 Poláků (14,6 % obyvatel země, 5–7 % populace ve venkovských oblastech)[10] – ukrajinským masakrům tedy padl za oběť zhruba každý pátý člověk polské národnosti. V širším slova smyslu se jedná o součást staleté ukrajinsko-polské konfrontace na ukrajinsko-polských zemích - Volyni, Haliči, Chełmské zemi, Podlesí, Nadsyannia a Lemkivščina.
Obdobný masakr UPA spáchala v první polovině roku 1944 také ve východní Haliči a na Podolí (25–70 000 obětí),[11] na Lubelsku a v Polesí (10–20 000 obětí).[12] Otázka volyňských masakrů, příčin, průběhu a historické odpovědnosti zůstává stále neuralgickým bodem v polsko-ukrajinských vztazích, ale i vysoce spornou otázkou na Ukrajině samotné, kde spolu soupeří dvě historické paměti. Mnozí Ukrajinci ze západu země vnímají tuto genocidu nikoliv jako hřích vůči bezbranné národnostní menšině/menšinám, ale jako konflikt slabšího „rolnického ukrajinského“ a silnějšího „polského panského“ národa, jako boj za ukrajinskou svobodu v kleštích mezi německou a sovětskou totalitou; argumentují, že docházelo i k útokům na ukrajinské obyvatelstvo a poukazují na své oběti, jakož i na předválečný národnostní útlak ze strany polských státních orgánů. V krajních interpretacích, které však mají zastánce i mezi důležitými ukrajinskými politiky, historiky a novináři, jsou volyňské řeže silně retušovány, zločinná role OUN-UPA relativizována – mj. i poukazem na aktivity sovětských partyzánů a NKVD či polské odvetné akce – a vydávána za nutnou obranu. Oficiálně se ani události v ukrajinštině nenazývají „masakr“, ale jen obecně „tragédie“. Tendence ke glorifikaci a mytizujícímu nahlížení na banderovce (ovšem i např. vojáky SS-divize „Galizien“) se objevovaly už od vzniku nezávislé Ukrajiny, zesílily však za vlády prezidenta Viktora Juščenka a převládly po tzv. Euromajdanu, státním převratu v roce 2014. Pomajdanské politicko-kulturní elity, v čele s prezidentem Petrem Porošenkem, oficiálně uznaly všechny členy organizací OUN i UPA za národní hrdiny a bojovníky za svobodu Ukrajiny ve 20. století. Ani v Polsku však není k těmto událostem jednotný postoj: zatímco liberální levice má sklon k přehlížení nacionalistických výstřelků současné Ukrajiny, tlumení kritiky souseda a „dělání tlustých čar“ za minulými křivdami mezi „bratry“, pravice spolu s katolickým klérem a potomky/příbuznými obětí, naopak neustále důrazně tragédii různými způsoby připomíná, iniciuje výzkum a budování památníků, požaduje ukrajinskou oficiální státní omluvu a protestuje proti oslavování ukrajinských nacionalistických bojovníků. K polské rozpolcenosti v této věci také přispívá fakt, že země se dlouhodobě snaží připoutat Ukrajinu k sobě (a vůbec k Západu), jako velkého spojence proti Rusku a někteří polští politici mají za to, že polsko-ukrajinské spory o minulost vlastně jen Rusku a jeho propagandě nahrávají.[13]
Ukrajinští historici se většinou začali tomuto tématu věnovat až po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991. Někteří historici tento konflikt označují jako druhá polsko-ukrajinská válka.