Válka proudů
obchodní a technologický spor o typ distribuce elektrické energie / From Wikipedia, the free encyclopedia
Válka proudů byl obchodní konflikt a technologický spor, který se odehrával ve Spojených státech amerických koncem 80. a začátkem 90. let 19. století. Šlo v něm o to, zda se standardem pro distribuci elektrické energie stane stejnosměrný nebo střídavý proud. Hlavními aktéry byly společnosti Edison Electric Light Company a Westinghouse; Edison prosazoval stejnosměrný proud, Westinghouse střídavý. Třemi nejviditelnějšími aspekty sporu byly ostrý konkurenční boj, řada smrtelných úrazů způsobených rozvody střídavého proudu a zákulisní manévry spojené se zaváděním elektrického křesla.
Koncem 70. let se šířily venkovní osvětlovací systémy založené na elektrickém oblouku (většinou využívající střídavý proud o vysokém napětí). V roce 1882 začal Thomas Alva Edison instalovat systémy stejnosměrného proudu o nízkém napětí, které měly v domácnostech nahradit plynové a petrolejové osvětlení. George Westinghouse začal v roce 1886 budovat systém založený na střídavém proudu, který díky transformátoru mohl měnit napětí přenášeného proudu; díky tomu mohly dálkové přenosy proudu využívat nízký proud a vysoké napětí, což bylo efektivnější a levnější řešení, než jaké umožňoval Edisonův systém. Používání střídavého proudu se rychle rozšiřovalo a přibývalo i firem, které jej poskytovaly. Na počátku roku 1888 Edisonova společnost prohlásila, že systémy střídavého proudu jsou nebezpečné a celkově horší než Edisonem patentovaný systém stejnosměrného proudu.
Na jaře 1888 vzbudila rozruch řada smrtelných úrazů způsobených střídavými rozvody o vysokém napětí zavěšenými na sloupech. Tyto nehody byly připisovány chamtivosti a bezohlednosti místních osvětlovacích společností. V červnu téhož roku začal elektrotechnik Harold P. Brown veřejně bojovat proti střídavému proudu. Prohlašoval, že osvětlovací firmy, které využívají střídavý proud, ohrožují veřejnost tím, že provozují rozvodné sítě o vysokém napětí a nedbají na bezpečnost. Brownova kampaň okamžitě přitáhla zájem i pomoc Edisona a jeho společnosti. Edison spolupracoval s Brownem na pořádání veřejných demonstrací, na nichž byla střídavým elektrickým proudem zabíjena různá zvířata. Cílem bylo dokázat Brownovo tvrzení, že střídavý proud je nebezpečnější než stejnosměrný.
Dokumenty z tohoto období naznačují, že mezi Edisonovou společností a Brownem vznikla tajná dohoda. Edison podporoval Browna v jeho snaze prosadit předpisy, které by regulovaly sítě střídavého proudu a omezovaly jejich napětí do té míry, že by se staly neschopnými konkurence. Edison také poskytoval technickou pomoc při Brownových zkouškách, jejichž cílem bylo prokázat, že střídavý proud se hodí k napájení nového vynálezu – elektrického křesla. Ve spolupráci Edisona, Browna a Thomson-Houston Electric Company (Westinghousova hlavního konkurenta na trhu střídavých technologií) byl k tomuto účelu opatřen Westinghousův generátor.
Konkurenční boj, cenové podbízení a právní spory vyčerpávaly finance firem; po období konkurence následovalo období průmyslové konsolidace. K roku 1890 někdejších patnáct hlavních elektrických společností splynulo do tří. Byly to Edisonova (dále Edison General Electric), Thomson-Houston Electric Company a Westinghouse Electric Company. Na počátku 90. let dvě posledně jmenované firmy v ziscích daleko překonávaly Edisonovu společnost. Thomas Edison nakonec odešel z firmy, kterou kdysi založil, i z oboru podnikání s elektřinou. Edison General Electric začala do svého portfolia přidávat technologii střídavého proudu. Její válka proti střídavému proudu definitivně skončila roku 1892, kdy se spojila se svým největším konkurentem, společností Thomson-Houston, a vypustila ze svého názvu Edisonovo jméno. Kontrolu nad novou společností získali manažeři Thomson-Houston. Výsledkem této fúze bylo uskupení, která kontrolovalo tři čtvrtiny amerického trhu s elektřinou. V roce 1893 Westinghousova společnost získala nabídku na dodávku elektrické energie pro Světovou výstavu v Chicagu a v témže roce vyhrála kontrakt na stavbu elektrárny u Niagarských vodopádů. Westinghousův náskok v oboru se ale rychle zmenšoval a o pozdější zakázky se dělil s General Electric.
Nižší náklady na distribuci nakonec rozhodly spor ve prospěch střídavého proudu, i když v některých městských oblastech přetrvaly stejnosměrné systémy po celé 20. století. Stejnosměrné napájení je stále běžné, jde-li o přenos elektřiny na malé vzdálenosti, a používá se ve všech moderních elektronických zařízeních. Nové využití stejnosměrného proudu pro dálkové přenosy představuje technologie stejnosměrných vedení vysokého napětí.