Symfonie č. 8 (Mahler)
symfonie Gustava Mahlera / From Wikipedia, the free encyclopedia
Symfonie č. 8 Es dur Gustava Mahlera je jedním z nejrozsáhlejších sborových děl klasického koncertního repertoáru. Protože vyžaduje obrovské instrumentální a vokální obsazení, je často nazývána Symfonií tisíců, ačkoli je normálně uváděna s mnohem méně než tisíci umělci a skladatel toto jméno neschválil. Symfonii Mahler složil na jeden zátah v jihorakouském Maierniggu v létě 1906. Je to jeho poslední dílo, které mělo premiéru za jeho života; symfonie v provedení Mnichovské filharmonie pod jeho taktovkou sklidila při premiéře v Mnichově 12. září 1910 velký úspěch u kritiky i publika.
Symfonie č. 8 | |
---|---|
Gustav Mahler v roce 1907 | |
Skladatel | Gustav Mahler |
Druh skladby | symfonie |
Datum vzniku | 1906 |
Předloha | Veni Creator Spiritus a Faust |
Premiéra | 1910 (Mnichov) 1912 (Praha) |
Části | I. Veni creator spiritus II. Závěrečná scéna z Goetheho Fausta' |
Spojení písně a symfonie bylo charakteristické pro Mahlerovy rané práce. Ve středním období po roce 1901 změnil styl a napsal tři čistě instrumentální symfonie. Osmá symfonie, ohlašující konec středního období, se vrací ke kombinaci orchestru a hlasu v symfonickém kontextu. Struktura práce je nekonvenční; místo obvyklých několika vět se dílo skládá jen ze dvou částí. Část I je založená na latinském textu křesťanského hymnu z 9. století Veni creator spiritus (Duchu Tvůrce, přijď) a text části II sestává ze slov závěrečného obrazu pátého dějství druhého dílu Goethova Fausta. Obě části jsou sjednoceny společnou myšlenkou, a to vykoupením mocí lásky. Tuto jednotu vyjadřuje sdílení hudebních témat.
Mahler byl od začátku přesvědčen o významu tohoto svého díla. Tím, že se zřekl pesimismu, který charakterizuje velkou část jeho hudby, nabídl Osmou jako projev důvěry ve věčného lidského ducha. V období po smrti skladatele se Osmá symfonie uváděla poměrně zřídka. Od poloviny 20. století ji však lze pravidelně slyšet v koncertních sálech po celém světě a byla také mnohokrát nahrána. I když moderní kritici uznávají její širokou popularitu, ve svých názorech na ni se neshodnou; muzikolog Theodor W. Adorno, skladatel Robert Simpson i britský publicista Jonathan Carr považují její optimismus za nepřesvědčivý a kladou ji umělecky a hudebně níže než ostatní Mahlerovy symfonie. Naopak třeba britský muzikolog Deryck Cooke ji srovnává se Symfonií č. 9 Ludwiga van Beethovena v tom, že jde o určující projevy lidství pro daná století.