Staroruština
mrtvý východoslovanský jazyk / From Wikipedia, the free encyclopedia
Stará východní slovanština, staroruština či stará ruština (rusky древнерусский язык, ukrajinsky давньоруська мова, bělorusky старажытнаруская мова) byl jazyk, který používali v 6.–14. století východní Slované žijící v historické Rusi, tedy na území dnešního Běloruska, severní Ukrajiny, části evropského Ruska a několika východních vojvodství Polska.
Staroruština (словѣньскъıи ѧзъıкъ)[p. 1] | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Rozšíření | Kyjevská Rus |
Počet mluvčích | mrtvý jazyk |
Klasifikace | |
Písmo | Cyrilice |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | Kyjevská Rus |
Kódy | |
ISO 639-1 | není |
ISO 639-2 | není |
ISO 639-3 | orv |
Ethnologue | orv |
Wikipedie | |
není | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Východoslovanské kmeny zpočátku hovořily v důsledku slabých vzájemných kontaktů kmenovými dialekty[1] východní praslovanštiny. Podnětem pro vytvoření naddialektální podoby jazyka se stal vznik Kyjevské Rusi, na jejímž území se po přijetí křesťanství začalo rychle šířit písmo. K největšímu kulturnímu rozkvětu došlo za vlády Jaroslava Moudrého, avšak po jeho smrti se říše postupně rozkládala. Rozdrobeným ruským knížectvím zasadil těžký úder mongolský vpád, který východoslovanské území rozdělil na izolované sféry vlivu. Následkem nového politického uspořádání se západoruská nářečí v rámci Litevského velkoknížectví oddělila od východních dialektů budoucí velkoruské oblasti, jednotný staroruský jazyk zanikl a dal tak vzniknout svým následníkům – východní ruštině a západní staroběloruštině a jejím následníkům běloruštině, ukrajinštině a rusínštině.[2]