Středověká literatura
From Wikipedia, the free encyclopedia
Středověká literatura je literatura, která vznikla v období středověku, tedy zhruba mezi lety 500 a 1500 n. l. Nejčastěji se pod středověkou literaturou rozumí evropská literatura mezi zánikem Západořímské říše (476) a objevením Ameriky (1492),[1] ke středověké literatuře se však mohou řadit také díla jiných kultur spadající časově do tohoto období: arabská a perská literatura, indické texty a také literatura dálného východu (zejména čínská, japonská a korejská).[2]
Psaná literární díla z tohoto období jsou v evropském prostoru zachována v rukopisech, neboť k vynálezu knihtisku došlo až v polovině 15. století. Některá díla pozdního středověku existují jako inkunábule (prvotisky). Typickým rysem mnoha děl je jejich fragmentární (částečné) zachování a anonymita. Středověcí autoři také často pouze překládali, doplňovali a rozšiřovali starší díla. Raněstředověká díla byla obvykle dlouho tradována v ústní podobě a určena k poslechu a teprve v období vrcholného středověku byla v různých podobách zapisována. Středověká literatura se také často pohybovala na pomezí světské a duchovní polohy, byť v textech zabývající se středověkou literaturou je tato hranice pro přehlednost obvykle jednoznačně stanovena.[3] K náboženským a duchovním textům patřily legendy, kázání a modlitby, světskou historiografickou literaturu reprezentují kroniky a letopisy, pro středověkou světskou epiku byl typický epos a postupně se rozvíjely i další prozaické žánry, fabliaux, novely, rytířské romány a další. V lyrice převládaly dvorské a milostné básně a písně. Od raného středověku až do prosazení národních jazyků mezi 13. a 15. stoletím byla převládajícím jazykem literatury latina a také později hrála jako literární jazyk klíčovou úlohu. Antičtí autoři (například Homér, Ovidius, Vergilius a další) pro středověké učence představovali závazné autority, které bylo nutné důkladně studovat.[4]
Mezi nejdůležitější francouzská středověká díla patří chansons de geste převážně z 12. a 13. století, tedy zpěvy o činech rytířů (jako je Píseň o Rolandovi), rytířské romány Chrétiena de Troyes a dalších tvůrců od konce 12. století, alegorický Román o růži (1240–1280), básně trubadúrů a truvérů z 12. až 14. století a později autorů jako Guillaume de Machaut (14. století) nebo François Villon (15. století).[5] K vrcholům anglické středověké literatury se zařadili latinsky píšící historikové Beda Ctihodný (8. století) a Geoffrey z Monmouthu (12. století), staroanglický hrdinský epos Beowulf pocházející patrně ze 7. či 8. století a Chaucerovy Canterburské povídky (1387–1400) stojící na přelomu pozdního středověku a renesance. Vrcholem anglického rytířského románu je Maloryho Artušova smrt (1485).[6] V německé literatuře se v raném středověku objevovala hrdinská epická literatura, například Píseň o Hildebrandovi (počátek 9. století). Od 12. století se na německých územích rozvíjely rytířské romány ovlivněné francouzským prostředím, k nejslavnějším patří Parsifal Wolframa von Eschenbach (počátek 13. století). Mezi 12. a 14. století byla v Německu populární také milostné poezie, takzvaný minnesang, a z 13. století se zachovala také Píseň o Nibelunzích, zpracování germánského hrdinského eposu.[7] V italské literatuře je jako vrcholné středověké dílo chápána Dantova Božská komedie, často označovaná za souhrn celé středověké kultury.[8]
K nejdůležitějším českým středověkým památkám patří staroslověnská duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny (přelom 10. a 11. století) a svatováclavský chorál (12. století), legendy (jako například svatováclavské Crescente fide z konce 10. století a Kristiánova legenda), veršovaný epos Alexandreis (přelom 13. a 14. století) a kroniky jako Kosmova kronika česká (počátek 11. století) či Dalimilova kronika (počátek 14. století). Z pozdějších děl lze ještě jmenovat vlastní životopis Karla IV. Vita Caroli (polovina 14. století), spisy Tomáše Štítného ze Štítného (konec 14. století) a díla husitské literatury z 15. století, například písňovou tvorbu zachycenou v Jistebnickém kancionálu či texty teologa Petra Chelčického.[9]