Milankovičovy cykly
From Wikipedia, the free encyclopedia
Milankovićovy cykly (podle srbského matematika[2] Milutina Milankoviće, 1879–1958) jsou dlouhodobé změny v globálním rozložení slunečního záření dopadajícího na Zemi, které přesahují roční rozsah kolísání. Oběžná dráha Země kolem Slunce, precese zemské osy, rotace a sklon zemské osy, a tím i měnící se úhly dopadu slunečního záření na severní a jižní polokouli podléhají různým orbitálním časovým škálám s dobou trvání od 25 800 do přibližně 100 000, resp. 405 000 let. Částečně vysvětlují přirozené změny klimatu, zejména v období čtvrtohor, a mají proto velký význam pro klimatologii a paleoklimatologii. Milankovićova základní myšlenka spočívala v tom, že astronomicky podmíněná proměnlivost slunečního záření na severní polokouli měla zásadní vliv na růst a tání velkých ledových příkrovů, a tak – za spolupráce zpětné vazby mezi ledem a ledovcem – plnila kontrolní funkci pro začátek a konec různých chladných fází.[3] Milankovićova teorie tak poprvé dala vzniknout obecně přijímanému vysvětlujícímu modelu příčin procesů pleistocenního zalednění.[4]
V paleoklimatologickém výzkumu se Milankovićovy cykly hojně využívají pro rekonstrukce klimatu kenozoika a mají například trvalý vliv na vznik antarktického ledového příkrovu před 33,9 miliony let a s ním spojený nástup kenozoické doby ledové.[5] během chladných fází čtvrtohor se jejich cyklické změny zřetelně odrážejí i na synchronním kolísání jižní polární ledové pokrývky.[6] V poslední době se cykly stále častěji využívají k analýze nápadných klimatických změn druhohor a prvohor,[7] a to i s ohledem na jejich vývoj ve vzdálenější budoucnosti,[8] jejich těžištěm však zůstává studium nedávné historie Země, zejména čtvrtohor.