Ludvík II. Neapolský
neapolský král / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ludvík II. Neapolský (5. říjen 1377 – 29. duben 1417)[4] byl od roku 1384 do roku 1417 vévoda z Anjou a provensálský hrabě; činil si nárok na Neapolské království, ale ovládal pouze části království v letech 1390 až 1399. Jeho otec, Ludvík I. z Anjou – zakladatel rodu Valois-Anjou – byl mladším synem krále Jana II. Francouzského a adoptivním synem královny Johany I. Neapolské. Když jeho otec zemřel během vojenského tažení do Neapole v roce 1384, byl Ludvík II. stále ještě dítě. Anjou zdědil po svém otci, ale jeho matka Marie z Blois nedokázala přesvědčit jeho strýce vévodu Jana z Berry a vévodu Filipa II. Burgundského, aby pokračovali ve válce jejího manžela o Neapol. Provensálští šlechtici a města odmítli uznat Ludvíka II. za svého zákonného vládce, ale Marie z Blois je jednoho po druhém přesvědčila, aby mu v letech 1385 až 1387 přísahali věrnost.
Ludvík II. Neapolský | |
---|---|
Narození | 5. října 1377 nebo 7. října 1377 Toulouse nebo Angers |
Úmrtí | 29. dubna 1417 (ve věku 39 let) Angers |
Místo pohřbení | Angers |
Povolání | panovník, titulární král Neapole a vévoda z Anjou |
Choť | Jolanda Aragonská (od 1400)[1][2][3] |
Děti | Ludvík III. Neapolský[1] René I. z Anjou[1][2] Karel IV. z Maine[1] Marie z Anjou[1][2] Jolanda z Anjou[1] |
Rodiče | Ludvík I.[1] a Marie ze Châtillonu[1] |
Rod | Valois-Anjouovci |
Příbuzní | Charles of Anjou a Mary of Anjou (sourozenci) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jeho bratranec, král Karel VI. Francouzský se rozhodl v roce 1389 podpořit jeho nárok na Neapol. Jeho vojska nemohla obsadit celé království, takže bylo prakticky rozděleno mezi Ludvíka II. a jeho protivníka Ladislava Neapolského. Konflikt mezi nástupcem Klementa VII., vzdoropapežem Benediktem XIII., a Francií oslabil jeho pozici a Ladislav ho donutil roku 1399 opustit Neapol a odejít do Provence.