Římská datace
From Wikipedia, the free encyclopedia
Datace římského kalendáře se prováděla pomocí pevně daných dat kalend, non a id, které označovaly první, 5. (7.) a 13. (15.) den měsíce a původně souvisely s fázemi Měsíce. Den se neurčoval jako v našem kalendáři pořadovým číslem dne v měsíci, ale počtem dní, které zbývají do nejbližšího z těchto pevných dat.
- Pokud se jednalo o jeden z těchto dní, používal se časový ablativ: Calendis, česky o kalendách (prvního).
- Předcházející den se označoval výrazem pridie: pridie Calendas, česky den před kalendami (tj. poslední den předcházejícího měsíce).
- V ostatních případech číslo v dataci určovalo, kolik dní zbývá do nejbližšího z těchto pevný dat, započítával se i tento den. Často se psalo ante diem x nebo a. d. x. Např.: ante diem III Calendas nějakého měsíce označuje předposlední den předcházejícího měsíce, neboli „kalendy (tj. 1.) nastanou třetí den“.
Číslo v datu se psalo buď římskou číslicí (bez tečky) nebo latinskou řadovou číslovkou (po ante diem v akuzativu a samostatně v ablativu). Kalendy, nony a idy jsou v češtině stejně jako v latině vždy v množném čísle. Označují konkrétní den měsíce, případně i různě dlouhou část měsíce, která tomuto dni předchází.
Caesarovou reformou se kalendář definitivně změnil z lunisolárního na solární, kalendy, nony a idy pak zůstaly tradičním označením určitých dnů a ztratily svoji souvislost s fázemi Měsíce.