Historie svařování
From Wikipedia, the free encyclopedia
Historii svařování lze datovat již od doby prvních pokusů člověka při tepelném zpracování kovů zhruba již k roku 4000 př. n. l. Technika kovářského svařování byla používána od nejranějších metalurgických pokusů, výroby zbraní i primitivních nástrojů, vykování Železného pilíře v Dillí, výrobu mečů a dýk z Damascenské oceli a až do 19. století jako hlavní a jediná technika pro spojování kovů.
Ke konci 19. století se začalo rozvíjet svařování plamenem a obloukové svařování, které se stalo ve 20. století dominantní. Urychlení vývoje metod svařování nastalo především během první a druhé světové války. V druhé polovině 20. století byly vyvinuty speciální metody svařování využívající plazma, laser i elektronový paprsek. Poslední velkou invencí na poli svařování je metoda třecího svařování promíšením vyvinutá v 90. letech minulého století.
V tehdejším Československu bylo svařování využíváno pro výstavbu tlakových nádob i mostů již v meziválečné době. Dva mosty v Plzni byly postaveny technologií svařování pod vedením Františka Faltuse.[2] V roce 1949 byl Jozefem Čabelkou založen v Bratislavě mezinárodně uznávaný Výskumný ústav zváračský.