Francouzský právní systém v období Francouzské revoluce
From Wikipedia, the free encyclopedia
Francouzský právní systém v období Francouzské revoluce (1789-1815) představují právní normy, právní instituty a právní odvětví spojené a uspořádané podle pravidel do systému. Vychází z kontinentálního právního systému a tvoří jej právo psané a výlučné, které je výsledkem zákonodárné činnosti orgánů státu k tomu určených.
Aby se francouzský právní systém definoval a odlišil od ostatních subsystémů kontinentálního právního systému, byla nutná revoluce, protože v ní se spojila snaha lidu vymanit se zpod nadvlády feudalismu s myšlenkami osvícenské filosofie. Tyto faktory ovlivnily francouzský právní systém, jehož vývoj v rámci novověku vyvrcholil právě v letech 1789-1815. Proto lze právní systém v období Francouzské revoluce 1789-1815 charakterizovat jako právní systém revoluční, měnící a vyvíjející se, který se měnil v závislosti na sociální, ekonomické, mocenské a zemědělské situaci v zemi.
Jeden ze směrodatných momentů pro francouzský právní systém v období Francouzské revoluce 1789-1815 přišel, když se třetí stav prohlásil za Ústavodárné národní shromáždění a za cíl si stanovil přijmout ústavu. Ještě před ní však Ústavodárné národní shromáždění přijalo mnohé významné dokumenty, které byly důležité v dalším vývoji právního řádu Francie, především srpnové dekrety a Deklaraci práv člověka a občana, kterými se de iure zrušil feudalismus. Po zrušení privilegií a deklarování rovnosti revoluční francouzské zákonodárství začalo klást velký důraz na individuální práva a rovnost mezi občany. Z toho důvodu se změnilo i pojetí některých institutů soukromého práva, například vlastnictví, manželství a dědického práva.
Revoluční roky postupně přinášely změny - politické změny, změny formy státu, změny práva jak soukromého tak i veřejného. Následně změny v rámci složení a rozložení faktické zákonodárné a politické moci v jednotlivých etapách revoluce měly za následek i změny obsahu dokumentů, respektive měnil se rozsah práv přiznaných v dokumentech pro potřeby dané etapy revoluce, ale základní principy v rámci právního systému se zachovávaly.
Definitivním momentem, ve kterém se odlišil francouzský právní systém od ostatních subsystémů kontinentálního systému práva, byl začátek vlády císaře Napoleona Bonaparta. Celé období, během kterého ve Francii působily volené zákonodárné orgány, neexistoval reálný prostor a dostatečná vůle všech zúčastněných stran na krok k tvorbě jednotných a ucelených zákoníků soukromého práva. Příchodem císaře, který již jako konzul de facto disponoval absolutní mocí nad zemí a právem, se otevřela cesta k dotvoření francouzského právního systému. Kodifikace ze soukromoprávní oblasti právního systému, kterými byly Code Civil, "Code de procedure civil" a "Code de commerce", představovaly syntézu právních norem antického Říma, na základě kterých vystavěl Napoleon zákoníky obsahující jak normy předrevoluční Francie, tak i normy, které byly přijaty během revoluce.
Celá revoluce měla několik významných přínosů pro svět, společnost a samozřejmě pro právo. Z právního hlediska francouzská expanze v průběhu novověku otevřela prostor pro šíření kodexů revoluční Francie do celého světa a tím i rozšíření francouzského právního systému, který dostal podobu právě během revolučních událostí v letech 1789-1815. Díky Napoleonovi a jeho vojenským aktivitám se hlavně Code civil rozšířil v Evropě a více či méně ovlivnil země, které byly Francii podrobeny.