Ferdinand II. Štýrský
císař Svaté říše římské / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský, resp. vladař Vnitřních Rakous.
Ferdinand II. | |
---|---|
z Boží vůle císař římský, vždy rozmnožitel, německý, uherský a český etc. král, arcivévoda rakouský, vévoda burgundský, štýrský, korutanský, kraňský a württenberský, kníže slezský a lucemburský, markrabě moravský a lužický, hrabě habsburský, flanderský a tyrolský | |
Portrét Ferdinanda II. ve zbroji | |
Doba vlády | 29. červen 1617 – 15. února 1637 v České koruně 20. března 1619 – 15. února 1637 ve Svaté říši římské |
Korunovace | 9. září 1619, Frankfurt (císařská), 29. června 1617, Praha (česká), 1. července 1618, Bratislava (uherská) |
Narození | 9. července 1578 Štýrský Hradec, Habsburská monarchie Habsburská monarchie |
Úmrtí | 15. února 1637 (ve věku 58 let) Vídeň, Habsburská monarchie Habsburská monarchie |
Pohřben | Mausoleum ve Štýrském Hradci kostel sv. Augustina ve Vídni |
Předchůdce | Matyáš |
Nástupce | Ferdinand III. |
Manželky | I. Marie Anna Bavorská II. Eleonora Gonzagová |
Potomci | Kristýna Karel Jan Karel Ferdinand III. Marie Anna Cecílie Renata Leopold I. Vilém |
Dynastie | Habsburkové |
Otec | Karel II. Štýrský |
Matka | Marie Anna Bavorská |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ač osobně nepříliš politicky schopný, sehrál tento hluboce, až fanaticky věřící katolický panovník významnou roli ve střední Evropě raného novověku: povedlo se mu definitivně upevnit vládu svého rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí, zlomit stavovské monarchie v těchto zemích a položit základy absolutismu v habsburské říši. Stalo se tak především díky vítězství jeho sil nad povstalými českými stavy v první fázi třicetileté války, po čemž následovala doba bezohledné rekatolizace Čech a Moravy, spojená s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty a měst, jakož i masovou emigrací protestantských šlechticů a měšťanů. Českému státu byly tak způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními vážně podkopána jeho suverenita i soudržnost korunních zemí; česká kultura byla zatlačena do druhořadého postavení. Proto je Ferdinand v českých dějinách tradičně chápán v silně negativním světle a jeho vláda jako počátek „Temna“.
Podobně nekompromisní rekatolizačně-centralistické postupy se snažil uplatnit i v části Uher pod habsburskou vládou a především v Říši, kde ovšem narazil na tuhý odpor a dokázal podstatně méně, než chtěl. Rozdrcení a potrestání Rýnské Falce vyvolalo druhou fázi třicetileté války, tzv. dánskou válku, již sice císař díky talentovanému vojevůdci Valdštejnovi dokázal vyhrát, ovšem naprosto nereálné a provokativní požadavky jím následně (1629) vydaného tzv. restitučního ediktu tolik pobouřily protestantskou část Říše, že si zavolala na pomoc Švédsko, k němuž se o pět let později přidala i tradičně protihabsburská Francie. Uprostřed zmatků a útrap války u jejíhož počátku stál, Ferdinand II. zemřel, když předtím zajistil uherský, český a říšský trůn pro svého syna. Zanechal Svatou říši římskou v těžce rozháraném stavu, zdevastovanou, s ještě oslabenější autoritou císaře a již bez naděje na nějaké opětné sjednocení pod jednou vírou. Ve svých „dědičných zemích“ však dosáhl toho, o čem jeho předchůdci od roku 1526 mohli jen snít.