Dějiny Francie
historie Francie / From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Francie začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území Francie objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii Galii, takže od přelomu letopočtu hovoříme již o Galorománech. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s Germány, kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla Tolosánská říše Vizigótů, na severu kmeny Franků. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala latina (obohacená o galské a germánské prvky).
Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali Frankové, kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po Byzanci nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem raného středověku; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie Kapetovců, která se na trůně se svými vedlejšími větvemi (Valois, Bourbon) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí šlechtici byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za Filipa II. Augusta a Filipa IV. Sličného byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve stoleté válce, v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku raného novověku tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.
V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali Habsburkové, kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády Františka I. se do Francie dostala renesance a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých náboženských válek, které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako Bartolomějská noc. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.
Velká francouzská revoluce propukla v roce 1789 a vedla roku 1792 k nastolení První francouzské republiky a změně stavovské společnosti v občanskou. Republiku sice brzy ovládl Napoleon a proměnil ji v císařství, její myšlenky však zachoval a rozšířil po celé Evropě. Prvních 15 let 19. století bylo pak v celé Evropě zcela pod znamením převahy Francie. V průběhu 19. století došlo k několika střídání občanských vlád s pokusy o návrat k monarchii či absolutismu, což bylo provázeno mnohými revolucemi.
Mocenské napětí v Evropě vedlo k první i druhé světové válce – ačkoli z obou Francie vyšla vítězně, začala během 20. století postupně ztrácet své velmocenské postavení. Po druhé světové válce vznikla Čtvrtá republika a v roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.
V posledních desetiletích se Francie soustřeďuje spíše na Evropu, ačkoliv po nástupu prezidenta Nicolase Sarkozyho se očekávalo opětovné sblížení se Spojenými státy. V průběhu 2. poloviny 20. století se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy.