Dějiny opery
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny opery začínají na území dnešní Itálie, ve Florencii, na přelomu 16. a 17. století pokusy o oživení antických divadelních námětů v souladu s tehdejšími novými hudebními tendencemi.[1] Nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu, je Dafne skladatele Jacopa Periho, která byla uvedena ve Florencii kolem roku 1597; samotný název „opera“ (množné číslo italského slova „opus“ – dílo) byl poprvé použit v souvislosti s uvedením díla Francesca Cavalliho Le nozze di Teti e di Peleo v roce 1639 v Benátkách.[2] V 17. století se rozšířila po všech hlavních zemích Západu: Heinrich Schütz v Německu, Jean-Baptiste Lully ve Francii a Henry Purcell v Anglii tehdy založili domácí operní tradice. Přes silnou zejména francouzskou operní školu však až dlouho do 18. století zůstávala vedoucí zemí opery Itálie. Koncem 18. století se začal prosazovat vliv německy hovořících skladatelů: na Gluckovu reformu italské „opera seria“ z 60. let navázal Wolfgang Amadeus Mozart, nejslavnější operní skladatel té doby. Napsal přes 200 skladeb.
V opeře první třetiny 19. století vyvrcholil operní styl bel canto, reprezentovaný autory jako Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini, a zároveň vznikla tradice „velké opery“ (grand opera), spojené se jménem Giacomo Meyerbeera. Následující „zlatý věk“ opery kolem poloviny 19. století, kdy působili Richard Wagner a Giuseppe Verdi, přinesl rovněž vznik dalších národních operních tradic mimo klasické země opery; českou operu tehdy ustanovil především Bedřich Smetana. Konec 19. a začátek 20. století poznamenal vliv italského verismu a rozvoj nových harmonických postupů, iniciovaných Wagnerem. K významným operním skladatelům patřili Giacomo Puccini, Richard Strauss a Leoš Janáček. 20. století přineslo mnoho nových stylů a experimentů i v oblasti opery, například atonalitu a seriální hudbu (Arnold Schönberg a Alban Berg), neoklasicismus (Igor Stravinskij) či později minimalismus (Philip Glass a John Adams).