Dějiny Norska
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Norska do značné míry ovlivňoval tamější přírodní ráz a drsné klima. První obyvatelé migrovali z jihu na území dnešního Norska asi 10 000 let př. n. l., po ústupu velkých vnitrozemských ledovců. Obyvatelstvo se pomalu šířilo na sever podél pobřeží, kde byly životní podmínky snesitelnější díky teplému Golfskému proudu. Lidé se zde živili rybolovem a lovem. První zemědělské osady vznikly v oblasti Oslofjordu asi 5000 až 4000 let př. n. l. Během období 1500 až 500 let. př. n. l. se zemědělství postupně rozšířilo v jižní části Norska. Na severu však přetrvávali lovci a rybáři.
Zhruba 4000 let př. n. l. začala doba neolitu. Období migrace přineslo vládu prvních náčelníků a rozvoj válečnictví. Počínaje posledními desetiletími 8. století začali Norové expandovat přes moře na Britské ostrovy a později na Island a Grónsko. Během věku vikingů došlo ke sjednocení země. Během 11. století proběhla christianizace Norska a Nidaros (dnešní Trondheim) se stal arcidiecézí. Populace rostla až do roku 1349, kdy zemi postihla epidemie moru. Tato a další následné epidemie způsobily vymření poloviny obyvatelstva Norska.
Roku 1397 Norsko spolu se Švédskem a Dánskem vytvořilo Kalmarskou unii. Hlavním obchodním centrem se stal přístav Bergen, ovládaný Hanzou. Po vystoupení Švédska z unie v roce 1523 se Norsko stalo závislým na Dánsku. V roce 1537 začala náboženská reformace, roku 1661 došlo k vytvoření absolutistické monarchie. Po porážce Dánska v napoleonských válkách bylo Norsko Kielskou smlouvou odstoupeno Švédsku. Norsko sice vyhlásilo nezávislost, avšak žádná z velkých mocností ji neuznala. Následovala krátká válka se Švédskem, ukončená smlouvou z Mossu. Švédsko a Norsko byly spojeny personální unií, avšak Norsko si ponechalo vlastní ústavu, parlament a úřady.
40. léta 19. století přinesla počátek industrializace Norska. Od 60. let začala masová emigrace obyvatel do Severní Ameriky. Roku 1884 král jmenoval Johana Sverdrupa ministerským předsedou, což byl počátek parlamentarismu. Unie se Švédskem zanikla roku 1905. Od 80. let 19. století až do 20. let 20. století podnikli Norové jako Roald Amundsen a Fridtjof Nansen řadu důležitých výzkumných polárních expedicí.
Na počátku 20. století plynula významná část příjmů země z lodní dopravy a výroby elektřiny ve vodních elektrárnách. Následující desetiletí přinesly ekonomické výkyvy a vzestup odborového hnutí. Přes deklarovanou neutralitu bylo v roce 1940 Norsko napadeno nacistickým Německem a okupováno až do roku 1945. Po válce Norsko vstoupilo do NATO a prošlo obdobím státně plánované rekonstrukce. Roku 1969 byla u norského pobřeží objevena ropa a v roce 1995 se Norsko stalo jejím světově druhým největším exportérem. Stát díky ropě velmi zbohatl. Od 80. let začala deregulace mnoha odvětví a země prošla bankovní krizí.
Dnešní Norsko je jednou z nejvíce prosperujících zemí světa. Těžba ropy a plynu tvoří 20 % jeho hospodářství.[1] Zisky z prodeje jsou investovány a země disponuje největšími státními investičními fondy na světě.[2]