Dějiny Kolumbie
historický aspekt / From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Kolumbie jsou dějinami území současné Kolumbijské republiky, které jsou provázány s dějinami okolních zemí severu Jižní Ameriky (Ekvádor, Venezuela, Panama), přičemž po velký úsek dějin byly tyto země součástí jednoho státního celku.
Od prvního tisíciletí př. n. l. se na území Kolumbie rozvíjely indiánské kultury. Nejvlivnějším byl kmen Čibčů, s nímž jsou spjaty kultury Muisca a Tairona. V 16. století začala španělská kolonizace. Území Kolumbie dlouho spadalo pod španělskou koloniální jednotku místokrálovství Peru, avšak roku 1717 Španělé založili místokrálovství Nová Granada, se sídlem v Bogotě, hlavním městě současné Kolumbie. Do tohoto celku spadala i Panama, Venezuela a Ekvádor. Na počátku 19. století byli Španělé vytlačeni revolučními vojsky Simóna Bolívara. Ten založil v hranicích starého místokrálovství nový stát (Velká Kolumbie). Z něho se však roku 1831, navzdory Bolívarově úsilí, odtrhla Venezuela a Ekvádor. Kolumbijské a panamské území zůstalo součástí jednoho státního celku, který se začal nazývat Nová Granada. Tento stát byl však zmítán napětím mezi centralizačními a federalizačními snahami. Sporům padlo v několika občanských válkách a revoltách za oběť statisíce lidí. Dlouho vítězili federalisté a moc regionů zesilovala, s čímž se měnil i státoprávní charakter: roku 1858 tak vznikla Granadská konfederace, v roce 1863 Spojené státy kolumbijské.
Až ke konci 19. století se trend obrátil a političtí lídři začali pracovat na unitarizaci a centralizaci země. Klíčovým zlomem byl roku 1886, kdy vznikla Kolumbijská republika. Cenou za centralizační tendence však byla ztráta Panamy (1903), v čemž sehrály roli též obchodní zájmy Spojených států amerických v Panamském průplavu. Poté následovalo několik desetiletí poklidného rozvoje a konsenzu na protekcionistickém katolickém státě, avšak ve 40. letech 20. století se vrátilo politické násilí, když mezi ozbrojenými křídly hlavních politických proudů, liberálů a konzervativců, propukly boje, hlavně ve venkovských oblastech (tzv. La Violencia). Obě hlavní strany sice nalezly smír, ale k mírové smlouvě se nepřipojila řada radikálních ozbrojených frakcí na venkově. Takto vzniklá partyzánská hnutí, z nichž některá časem přijala komunistickou ideologii, přetrvala až do 21. století. V 70. letech 20. století si obrovskou moc získaly drogové mafie, jejichž vliv prorostl i do vládnoucí třídy. V roce 1990 země odvrhla protekcionismus a pokusila se zapojit do globální ekonomiky. Vyhlásila též válku mafiím. Zahájen byl rovněž mírový proces s partyzánskými skupinami na venkově, jakkoli je složitý a provází ho nové přívaly násilí a terorismu.