Brutalismus v Jugoslávii
jugoslávská architektura / From Wikipedia, the free encyclopedia
Brutalismus představuje jednu z etap v období rozvoje jugoslávské architektury. Klíčový je pro období především konce 60. let 20. století a po celá léta sedmdesátá.
Jugoslávie v tomto období procházela několika procesy. Urbanizace země znamenala potřebu rozšiřování velkých měst, která byla podobně, jako tomu bylo v státech východního bloku, uskutečňována prostřednictvím sídlišť, rostoucích na okraji jednotlivých metropolí. Doznívala ještě velkolepá výstavba a rozvoj infrastruktury, který udával tón především 50. a 60. letům.
Jugoslávie odsoudila socialistický realismus již v první polovině 50. let 20. století, a to v souvislosti s roztržkou Josipa Broze Tita se Stalinem a s následnou domácí kritikou na umělecké scéně.[1] Tento přístup znamenal otevření se země západním kulturním vlivům, a to nejen v oblasti literatury, či filmové tvorby, ale ve všech oblastech, včetně architektury.
Komunistické vedení propagandisticky zdůrazňovalo pokrokovost společenského zřízení země, což znamenalo mnohem otevřenější přístup k přebírání cizích vlivů, než tomu bylo například v Sovětském svazu, či Československu. Trend modernizace, který byl všemi možnými způsoby prosazován, měl podobu až nekritického přejímání aktuálně populárních trendů na území celé Jugoslávie. Důraz na pokrokovost byl kladen především při výstavbě památníků partyzánského hnutí, které měly být ukázkou avantgardnosti jugoslávské společnosti.