Averroes
arabský filozof / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ibn Rušd, latinsky Averroes, (arabsky ابن رشد, celým jménem arabsky اأبو الوليد محمد ابن احمد ابن رشد, Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd; 14. dubna 1126 Córdoba – 12. prosince 1198 Marrákeš) byl arabský polyhistor žijící v Andalusii, který se mimo jiné zabýval filozofií, teologií, medicínou, astronomií, fyzikou, psychologií, matematikou, jurisprudencí, logikou a lingvistikou. Je autorem více než 100 knih a pojednání. Jeho práce zahrnují mnoho komentářů k dílu řeckého filozofa Aristotela, jehož výkladu Averroes zasvětil celý svůj život.
Averroesova socha v Córdobě | |
Celé jméno | Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd |
---|---|
Region | Islámská filozofie |
Období | Středověká filozofie, islámský zlatý věk |
Narození | 14. dubna 1126 Córdoba |
Úmrtí | 12. prosince 1198 (ve věku 72 let) Marrákeš |
Škola/tradice | Aristotelismus |
Oblasti zájmu | Filozofie (metafyzika, přírodní filozofie, politická filozofie apod.) teologie, medicína, astronomie, fyzika, psychologie, matematika, právní věda, logika a lingvistika |
Význačné ideje | vztah mezi náboženstvím a filozofií, jednota intelektu |
Významná díla | Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filozofie, Vyvrácení Vyvrácení, Všeobecné lékařství |
Vlivy | Aristotelés, Platón, Sókratés, al-Fárábí, Avicenna, al-Ghazálí, Ibn Tufajl, Avempace, Málik ibn Anas, Galén atp. |
Vliv na | al-Bitrudží, Maimonides, Šmuel ibn Tibon, Levi ben Geršom, Siger z Brabantu, Boethius z Dácie, Tomáš Akvinský, Albert Veliký, Jan z Jandunu, Marsilius z Padovy, Gaetano da Thiene, Pietro Pomponazzi, Agostino Nifo, Marcantonio Zimara atp. |
Příbuzní | Abu-'l-Walīd Muḥammad Ibn-Aḥmad Ibn-Rušd (dědeček) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ibn Rušd pocházel z význačné imámské a právnické rodiny. Po studiích v roce 1153 odešel do Marrákeše, kde se roku 1169 seznámil s almohadským chalífou Abú Jakúbem Júsufem, který se stal jeho ochráncem a podporovatelem. Od roku 1169 Averroes působil jako kádí (soudce) v Seville a Córdobě, kde byl v roce 1182 jmenován hlavním soudcem. Téhož roku se stal chalífovým dvorním lékařem. V roce 1195 kvůli svým svobodomyslným názorům upadl ve vladařovu nemilost a byl vyhoštěn do nedaleké Luceny. Do Marrákeše se vrátil o dva roky později, ale brzy nato zemřel.
Ve své filozofii rozlišoval tři druhy argumentů (rétorické, dialektické a důkazní) a tři druhy lidí, které je používají. Značně kritizoval dialektickou skupinu, kterou podle něj představovali teologové, a snažil se dokázat, že filozofie a náboženství se harmonicky doplňují. Víru a rozum pokládal jen za dvě různé metody k dosažení jedné boží pravdy. Usiloval rovněž o vysvětlení boží povahy a podporoval teorii o věčnosti světa. V politické filozofii navazoval na Platóna – za dokonalou vládu považoval aristokracii řídící se podle šaríi a božského řádu. Postuloval, aby se na správě státu podílely i ženy.
V astronomii kritizoval ptolemaiovský systém, ve fyzice zase vytvořil takzvaný atomistický aristotelismus. Rozum jako takový dle něj nepomíjí, nikoliv však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na jednom individuálním spekulativním intelektu (monopsychismus). V medicíně Averroes spojil aristotelismus s galénovským lékařstvím a dokázal vysvětlit řadu chorob. Zabýval se také farmakologií, neurologií a zvířaty.
Averroes zásadně ovlivnil středověkou židovskou filozofii a křesťanskou scholastiku. Jeho komentáře k Aristotelovi, které byly přeloženy do latiny a dostaly se do západní Evropy, oživily Aristotelovo dědictví a zpřístupnily je evropským vzdělancům. Značně se o Averroa opíral například Tomáš Akvinský. Jeho učení inspirovalo široký okruh přívrženců, takzvaných latinských averroistů, mezi něž patřil kupříkladu Siger z Brabantu nebo Boethius z Dácie. Roku 1277 byl averroismus katolickou církví zakázán, přesto evropskou vzdělanost Averroovo dílo ovlivňovalo až do 16. století.