Asasíni
tajné ismáílitské hnutí / From Wikipedia, the free encyclopedia
Asasíni neboli hašašíni (z arabského حشّاشين, Ḥashshāshīn) bylo tajné ismáílitské hnutí nizárijských ismá'ílítů, které vzniklo kolem roku 1080, významně se rozšířilo na mnoha místech Středního východu a poté zhruba o dvě stě let později zaniklo v důsledku invaze Mongolů.
Nizárijsko-ismá'ílítský stát دولت اسماعیلیان
| |||||||||||||||||||||
Geografie | |||||||||||||||||||||
Obyvatelstvo | |||||||||||||||||||||
nizárijsko-ismá'ílítský ší'itský islám | |||||||||||||||||||||
Státní útvar | |||||||||||||||||||||
Vznik |
|||||||||||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||||||||||
|
Často se mylně předpokládá, že šlo pouze o tajnou společnost vrahů a atentátníků, ve skutečnosti se jednalo o svébytnou náboženskou sektu, která vyznávala ši'ítskou tradici islámu (ši'íté tvoří a tvořili vždy ± 10% muslimského obyvatelstva)[zdroj?] a která ovládala mnoho roztroušených oblastí rozesetých od Persie (Íránu) po Sýrii. Jednalo se o rozsáhlou síť vzájemně propojených pevností a hradů, kvůli velkým vzdálenostem komplikovaně komunikující mezi sebou a nacházející se na trvale nepřátelském území Seldžucké říše, bylo jich okolo tří desítek, v podstatě stát ve státě. Postupně si syrští asasínové počínali s daleko větší samostatností, aniž by se museli příliš ohlížet na své daleké perské bratry napojené na Alamút. Seldžukové, jakožto vyznavači sunnitské větve islámu, byli úhlavními nepřáteli asasínů.
Obecně nejznámějšími členy asasínského hnutí jsou Hasan-ibn-Sabbáh, zakladatel sekty a imám sídlící na hradě Alamút v Íránu. Bezpochyby druhým je pak Rašíd ad-Dín Sinan, evropskými křižáky nazývaný jako „Stařec z hory“. Sídlil v syrské pevnost Masjaf, ale byl pouze vůdcem větve syrských asasínů. Tato skupina se během křížových výprav často dostávala do kontaktu s Evropany.
Asasíni přijali ismáílitskou formu víry z Fátimovského chalífátu v Egyptě, čímž se odštěpili od hlavního proudu ši'ítů a stali se ismáílitskými ši'íty. Nakonec přejali tradici imáma Nizára a stali se tím představiteli specifického proudu ismáílismu – tzv. „nizárijskými ismáílity“, tímto byla ideologická tvorba sekty zakončena. Předchozí složitý sloupec odštěpování souvisí s problémy v tehdejší ši'ítské společnosti, kdy různé klany a sekty uznávaly různé imámy. Proto konečný název „nizárijští ismáílité“ odpovídá uznávanému imámovi Nizárovi, popravenému v Egyptě roku 1095.