Apoštolové v Novém zákoně
ten, koho Ježíš Kristus vyslal, aby hlásal evangelium / From Wikipedia, the free encyclopedia
V křesťanské teologii a ekleziologii byli apoštolové, zejména dvanáct apoštolů (známých také jako dvanáct učedníků nebo prostě dvanáct), podle Nového zákona hlavními Ježíšovými učedníky. Během Ježíšova života a působení v 1. století n. l. byli apoštolové jeho nejbližšími následovníky a stali se hlavními učiteli Ježíšova evangelijního poselství.[1] Existuje také východokřesťanská tradice odvozená z Lukášova evangelia, podle níž bylo v době Ježíšova působení až sedmdesát apoštolů.
- Nezaměňovat s Učedník (křesťanství). O apoštolech obecně viz Apoštol.
Pověření dvanácti apoštolů během Ježíšova působení je popsáno v synoptických evangeliích. Po svém zmrtvýchvstání jich Ježíš jedenáct (protože Jidáš Iškariotský mezitím zemřel) vyslal Velkým pověřením, aby šířili jeho učení mezi všemi národy. Tato událost se nazývá rozptýlení apoštolů.
V Pavlových listech se Pavel, ačkoli nepatřil mezi původních dvanáct apoštolů, označil za apoštola[2] a uvedl, že byl povolán samotným vzkříšeným Ježíšem během cesty do Damašku. Později se označuje za „apoštola pohanů“.[3] Období a s ním spojené události v časové ose raného křesťanství za života dvanácti apoštolů se nazývají apoštolský věk.[4]